24. ledna 2009 v 14:41 | Lole
|
Berme to jako jedinnou správnou realitu...jako krok osudu, kterým nás chrání před ještě větším pádem....berme to jako velký štěstí......
Lidé se potkávají a rozchází se....a to spolu někteří z nich ani nechodili.....a takhle že je to správně? Asi ano...Je správné potkat někoho v 1. třídě a v 9. ho opustit? Musela jsem tehdy opustit nejméně 9 svých dobrých přátel.......a myslím, že tohle opouštění není to nejhorší.....takhle, když jde o jednoho člověka, na kterém vám opravdu záleží...Já si na něj zvykala 6 let...a dá se říct, že jsem nějak navykla.....a tohle má být konec? Ani jsem neplakala...cítila jsem, jakoby mi osud říkal, že se to muselo stát, protože má pro mě teď někoho lepšího....
Sama se divím, ale já jsem tuhle osudouvou filosofii asi konečně pochopila.....někde hluboko jsem pořád smutná, ale převratně rychle se regeneruju...
Došla jsem k závěru, že nejlepší "konec" je, když vám onen člověk řekne, že vás má po krk a ať mu nechodíte na oči.....řeknete mu něco podobnýho, vylijete si veškerou zlost a odejdete jako poražení-vítězové....
Nerada píšu tahle divná zamyšlení...já to totiž neumím, ale dneska je mi to jedno. Pro mě je to jistá forma poklidného loučení. Dám mu pak jeho věci, sundám fotky z nástěnky a schovám do zašlé lepenkové krabice, kam patří všichni ti, kteří mi jakkoli způsobili bolest, dojím bonboniéru, kterou mi dal tehdy na svátek a půjdu k mobilu, za účelem vymazat ho ze seznamu...na tohle už ale nemám....nechci zapomenout, ale už Vás pane X nechci znát.
Cruella Lole
typičo